Je architektkou, která se věnuje primárně stavbám, které jsou šetrné k životnímu prostředí. V komunálních volbách v Poličce se stala opoziční zastupitelkou, která se nebojí říct najevo svůj názor a stát si za ním. Ve volném času, se kromě rodiny věnuje mnoha koníčkům, aktivně závodí na okruhové plachetnici lodní třídy Fireball. Více se dozvíte v rozhovoru.
Narodila jsi se v Brně. Tam jsi i vystudovala fakultu architektury VUT a řadu let působila jako architektka, mimo jiné i v památkové péči. Poté jsi se odstěhovala do Poličky, ve které žiješ dodnes. Jak jsi vnímala Poličku v době, kdy jsi se přistěhovala? Srovnávala jsi Brno s Poličkou?
Nutno říci, že jsem srovnávat nepotřebovala. To, co jsem ale potřebovala určitě, byla změna. Brno se mi tou dobou nějak přejedlo, anonymita už mě nebavila a dennodenní zdlouhavě přesuny a zanedbaný veřejný prostor taky ne. Navíc člověk přemýšlel o rodině a představa rodinného života ve velkém městě u nás v ČR zatím není příliš vábná. A být zelenou vdovou ve vesnici za Brnem, to už vůbec ne. Takže volba padla na stěhování do malého města s dostatečnou vybaveností a prst jsem zapíchla naslepo do mapy.
Po letech mohu říci, že změna rozhodně splnila očekávání. Život je klidnější a přitom se toho dá zvládnout daleko více. No a taky nebylo tehdy v Brně nikde dobré pivo :)
V Poličce jsi v komunálních volbách kandidovala za Nezávislé s podporou Pirátů. Do zastupitelstva jste se dostali se Štěpánem Vlčkem, daří se vám prosadit váš program, se kterým jste šli do voleb? Jaká témata v dnešní době rezonují v Poličce?
Témata asi nijak nevybočují z celostátního průměru. Nedostupnost bydlení, problémy se suchem, devastace lesů a krajiny, neudržitelná dopravní situace nebo pracovní místa s malou přidanou hodnotou. V Poličce, dosti konzervativní, vládnou dlouhodobě lidé z polistopadových devadesátek, kteří na svět nahlíží pouze optikou ekonomiky. Na jednu stranu je to výhoda, že město se finančně drží nad vodou, na stranu druhou vidíme přehlížení sociálních témat, stagnaci vzdělávání. A ekologie – to je přece sprosté slovo.
Takže opravdu je co zlepšovat a volební program se rozšiřoval snadno. S jeho plněním je to samozřejmě obtížnější, ale vzhledem k faktu, že víceméně vše děláme ve volném čase jako opoziční zastupitelé, jsem spokojená. Podařilo se zavést on-line přenos ze zasedání zastupitelstva (čímž se nesmírně zkulturnila debata), podařilo se prosadit zahájení pozemkových úprav (což je první krok k záchraně krajiny a boje se suchem) a jako zastupitelka určená pro územní plánování mohu ovlivňovat tvorbu územního plánu města (či spíš účinně bránit nepravostem).
Ale co je hlavní, po roce jsme vnímáni jako jediná skutečná opozice, která v Poličce nikdy nebyla, a široká koalice se vždy poplácávala po ramenou, jak jim to krásně šlape. Vzhledem k tomu, že se po městě šíří rčení: „Máš s něčím problém? Jdi za Piráty, ti Ti pomůžou“– tak jim to asi úplně nešlapalo. A pro nás dobrá vizitka.
Nicméně mám neodbytný pocit, že následující roky se nám budou prosazovat body programu obtížněji. Vládnoucí koalice pochopila, že nebudeme jen přikyvovat jejich velení, snaží se nás tedy obcházet a k rozhodování nás jen tak nepustí.
Přes deset let pracuješ jako samostatně činná architektka s vlastním ateliérem. Věnuješ se primárně stavbám, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Mohla bys nás s těmito stavbami více seznámit? Případně nás seznámit s tvými projekty?
Já si tedy nárokuji jen polovinu vlastního ateliéru :). Druhou neoddělitelnou půli zosobňuje můj muž, bez nějž by to prostě nešlo. Už na fakultě jsme ekoprincipy a ekotémata do projektů zahrnovali a také při rozjezdu podnikání to začalo hlavně projekty úsporných dřevostaveb. Během let z ateliéru vyšla celá řada energeticky šetrných domů a projekty rekonstruovaných historických budov. Prozatímním vrcholem je stavba dvou bytových domů se 48 byty v energeticky pasivním standardu. Záběr projektů ateliéru jsmepostupně rozšířili i na parky, veřejné budovy, knihovny či urbanismus. Koho by to zajímalo, může se podívat na www.boine.net.
Mezi Tvé zájmy patří oblast vzdělávání, kultura, hudba, občanský aktivismus a sport. Jsi aktivní závodnicí na okruhové plachetnici lodní třídy Fireball a máš dvě děti. Jak to všechno stíháš? Jak vypadá závod na takové plachetnici?
Tady musím začít tak, že řeknu klišé nejklišovatější. Největší oporou toho všeho je můj úžasný muž. No a dva lidé zvládnou dohromady více než dva jednotlivci nebo, jak se říká, ve dvou se to lépe táhne. A při tom, že chceme být spolu, sdílíme spolu rodinný i pracovní život. Já jsem nikdy nepřestala kvůli dětem pracovat a muž zase nepřestal kvůli práci pečovat o děti. Je to samozřejmě také o nastavení priorit, komu co vyhovuje. Nás kupříkladu nedrtí hypotéka, protože dodnes žijeme v nájemním bytě. A jachting? Někdo jede o víkendu na chatu, my jezdíme za přáteli na loděnice po celé republice. No a samotné závodění vypadá asi následovně.
Společenskou část si typicky odbudeme po pátečním příjezdu a v sobotu ráno se jde na vodu. Závod se skládá z přibližně 10 rozjížděk, kdy se shluk plachetnic snaží projet předem stanovenou trasu kolem bójek a přitom ujet všem ostatním. Rozjížďka trvá asi hodinu a trať je postavená tak, aby se jelo všemi kurzy – křižovalo proti větru, svištělo na zadní vítr i skoro letělo pod plným prádlem na boční vítr. Poté si pro úspěch zopakujeme společenskou část a v neděli nanovo. Pokud tedy fouká vítr. Když nefouká, tak se čeká na břehu a volně den přechází do společenské části. Můj muž se s dětmi většinou sám vyhodí na výlet po okolních kopcích nebo hradech.
Brzy oslavíme výročí 30 let od Sametové revoluce. Jak tuto dobu vnímáš? Změnila bys něco, nebo jsi naopak spokojená? Jak si představuješ naši zemi za dalších třicet let?
Komunismus jsem sama zažila jako dítě a tak si dost dobře pamatuji, jak to tehdy vypadalo. Proto byl pro mne listopad '89 nádherný zlomový okamžik, který naprosto změnil k lepšímu můj život. Najednou jsme mohli cestovat, poznávat, dnes můžeme podnikat, svobodně se projevovat, dýchat.
Bohužel vidím ale i obrovskou setrvačnost skrz naskrz společností v jejím myšlení, ve školství, zdravotnictví, na úřadech, byrokracii. Lidé se bojí vystoupit s menšinovým názorem, vidím ustrašenost, taky netoleranci k názoru jiných i neochotu za svobodu bojovat.
A za 30 let bych byla ráda, kdyby lidé byli více zodpovědní za své životy, nečekali na dalšího mesiáše, nezůstávali tolik v područí státu, obce. Aby byli více tolerantní a aby svoboda byla možností skutečné volby. Zvolit si jak porodím své dítě, jaké vzdělání mu zajistím a v jakém životním prostředí chci žít. Když vidím dnešní mládež a děti, jsem optimistou a těším se, až se budou na našem světě víc podílet.
Piráti jsou podle dlouhodobých průzkumů druhou nejsilnější stranou, jak vnímáš vývoj Pirátů? Tento rok jsi se stala Pirátkou, cítíš, že by po Tvém vstupu nastala nějaká zásadní změna?
Kdysi před lety jsem podobně jako mnozí měla Piráty jen za ajťáky, co chtějí svobodný internet, a proto jsem nesmírně ráda, že se přetransformovali do strany se širokou škálou témat, která si svou pozici v parlamentu určitě zaslouží. Nebojí se vystoupit proti samozvaným autoritám s fakty v ruce, jsou jasně proevropští a názorově liberální.
Vedlo to dokonce k tomu, že jsem tam kde jsem. Přes rok příznivcem a nedávno členem. A stále se mi líbí, kam strana směřuje a že jsem její součástí.
Za ten čas jsem nakoukla i do chodu strany, líbí se mi transparentnost nebo systém vnitřních voleb. Nemůžu samozřejmě nevidět i velké rezervy na mnoha místech, komunikace je mnohdy zmatečná, spousta témat leží ladem, občas je vidět amatérismus, vše pramenící z jednoduchého faktu, že to děláme vesměs ve volném čase. Stále ale můžu říct, že to za to stojí.
K tématu:
Další rozhovory z cyklu Středeční hlášení od kormidel:
Daniel Lebduška, Lenka Španihelová, Vojtěch Fadrný, Zbyněk Ruda, Aleš Nunvář, Ondřej Karas, Líba Vévodová, Andrej Ramašeuski, Pavel Štěpánek, Ivana Böhmová, Miroslav Sedlák, Jiří Ducháček, Roman Rybáček, Filip Mezera, Josef Pepan Kolomý, Filip Vařecha