Chůze je odpradávna přirozeným pohybem lidstva. Pravěcí lidé byli na pěším přesunu za lovem závislí životně, koneckonců i praotec Čech se svou družinou přišel na Říp pěšky. Tisíce let je to v nás. Teprve nedávno přijeli na koních kočovníci z asijských stepí, průmyslová revoluce přidala parní vlak i auta, bratři Wrightové letadlo a poslední doba vesmírná plavidla. Skvělé výdobytky, které bezesporu usnadňují život.

Ale někdy přichází chvíle vrátit se ke kořenům a jít pěšky, aby se zbrzdil čas a člověk měl možnost pomalu a zblízka poznat zemi, promyslet, co nám doba přináší a jaká opravdu je. Na mě tato touha přišla s jarem. Dlouhá bílá zima byla poznamenaná covidovými restrikcemi a na člověka doléhaly smutné zprávy od blízkých i vzdálených rodin. Bylo toho nějak moc. Odjet si nakrátko oddechnout za hranice (nejen všedních dní) nešlo a na dlouhé cesty vlastně ani nebylo pomyšlení. A tak přišel návrat k tomu nejpřirozenějšímu - k chůzi. K pomalému přesunu městy a krajinou tak, aby je měl člověk čas zažít.

Motivací pro cestu bylo samozřejmě víc. Profesně mě zajímá územní plánování a propojení veřejného prostoru měst s volnou krajinou. Také bych osobně chtěla přispět k řešení dopadů klimatických změn. Ale to si pod mottem „připravit území Česka na nadcházející klimatické změny“ můžete vyhledat třeba přes #peskykrajem.

Mně nicméně přišla až vzrušující představa dálkové trasy napříč Pardubickým krajem. Projít si jej pěšky křižmo a poznat život za humny u sousedů. Pravda, není to zrovna Pacific Crest Trail o délce přes 4 tisíce kilometrů nebo obkroužení Annapurny v Himálaji, ale když plánujete cestu v době uzávěry okresů a vycházek po katastru obce, přijde vám i Pardubický kraj veliký. A musím říci, že to stálo za to. Čtrnáct v druhé půli května jsem putovala od nejzápadnějšího a nejnižšího bodu kraje u Labe u Přelouče, Pardubice, přes Poličku na jih a poté k východu až k bodu nejsevernějšímu a nejvyššímu – k 1423 metrů vysokému Králickému Sněžníku. Kdo má zájem, jistě si to vyhledá a pro ostatní – celkem mám v nohách přes 300 kilometrů, taková 14 denní relaxace a zároveň setkávání s příjemnými lidmi a společností, co se zvolna probouzí po nepříjemném období.

Děkuji všem, co se přidali, aby mě podpořili a nebylo mi smutno a pokud máte rádi chůzi, rozhodně se inspirujte. Stojí to za to. Já sama jsem Codex Gigas nebo granáty u Koburku dosud neznala. Berte mou cestu jako tip na léto. Příště ještě přidám pár slov o zajímavých a nepříliš známých místech našeho kraje.

Více informací o Cestě k Parlamentu se dozvíte zde na našem webu ZDE

Jak vypadala Cesta k Parlamentu v květnu můžete shlédnout v události na FB ZDE

Profil Jitky Bidlové naleznete ZDE

Na začátku října se Jitka opět chystá vyjít. O cestě budeme informovat!