Andrej Ramašeuski se v devadesátých letech aktivně podílel na vystoupení Běloruska ze Sovětského svazu. V dobách relativní demokracie založil s přáteli liberální Stranu přátel piva a kandidoval v prvních demokratických volbách. Po nástupu Lukašenkovy diktatury musel emigrovat a vybral si za cíl Českou republiku. Politicky aktivní je i nyní jako zastupitel za Piráty v Radhošti. Andrej se rozhodl kandidovat v krajských volbách, ve kterých chce prosadit digitalizaci a otevřenost krajského úřadu.
Mohl bys nám, Andreji, říci, jaké to bylo vyrůstat v Bělorusku?
V té době, když jsem tam vyrůstal, tak jsme moc nevnímali, že žijeme v Bělorusku. Brali jsme to tak, že žijeme v jednom kraji v Sovětském svazu. Navic nekde na okraji. Za komunismu bylo všechno podobné a unifikované. Na druhou stranu, naše země v rámci SSSR na tom byla ekonomicky lépe než většina ostatních. Občas se používala běloruština, třeba v kultuře atd. Život byl v podstatě stejný jako ve zbytku Svazu.
Jak jsi vnímal rozpad Sovětského svazu? Měl jsi nějaká očekávání?
Toto byla událost, na které jsem se u nás aktivně podílel. Zapojil jsem se v roce 1988, v té době mi bylo 18, a stal jsem se členem Demokratického svazu, který byl na místní poměry radikální organizací. Režim jsme naprosto neuznávali a nespolupracovali s ním. Neměl jsem legální zaměstnání, neplatil jsem daně a snažil se žít mimo systém. Říká se tomu nesystémová opozice. Jako dobrovolník jsem pomáhal bojovat proti režimu v Litvě nebo na Ukrajině. Když se nakonec rozpadl SSSR, měli jsme všichni obrovskou radost a očekávání, že se začnou věci měnit k lepšímu. Chtěli jsme se zbavit závislosti na Rusku a starém režimu. Několik let jsme žili v představě, že jsme zvítězili. Po čtyřech letech jsme se bohužel s Lukašenkem opět vrátili do totalitního státu.
Kdy ses začal věnovat politice a proč
V Bělorusku vznikala opozice ze separatistických skupin. Ty první se vytvořily z jasného důvodu - oddělení se od SSSR. V té době jsem se zapojil do Demokratického svazu, který měl centrum v Moskvě. Zakladatelkou byla Valeria Novodvorská, která 1968 protestovala v Moskvě proti okupaci Československa a nakonec byla zatčena a následně jí diagnostikovali schizofrenii. Demokratický svaz se nakonec začal štěpit a zanikl.
Vím o tobě, že jsi s přáteli založil Stranu přátel piva. Co bylo smyslem, jak strana byla vnímána a proč skončila?
V roce 1993, v době relativní svobody, byla možnost založit si vlastní stranu. Jednalo se však o byrokraticky složitý proces, ale šli jsme do toho a Stranu přátel piva jsme založili. Inspirovali jsme se v Polsku, kde tato strana vznikla a dostala se dokonce i do parlamentu. Naše strana byla liberální a s prvky populismu, to nebudu skrývat, ale ten populismus byl čistě jen v názvu a tradicích, programově jsme byli liberální stranou. V Bělorusku jsme měli celkem dobré průzkumy, byli jsme mezi hlavními pěti stranami a obyvatelé nás vnímali pozitivně. Byli jsme nad hranici pěti procent, ale většinový volební systém šel proti politickým stranám a do parlamentu jsme se nakonec nedostali. V rámci strany jsem na začátku měl čistě technické funkce - byl jsem organizátor, připravoval jsem dokumenty, sjezdy, vedl jsem centrální koordinaci strany a hlavně jsem vedl centrální kancelář. V podstatě jsem byl něco jako tajemník strany a skrze mě přecházely všechny stranické informace a dokumenty. Když jsem emigroval, vše jsem předal kolegům. Ti ale veškeré informace prodali a propili. I když se na první pohled jednalo o špatný počin, tak se všechny dokumenty a informace dostaly do dobrých rukou a skončily ve veřejně přístupném archivu. V dnešní době tak díky tomu máme bohaté informace o našem seskupení.
Co tě donutilo odejít z Běloruska?
V roce 1994 jsme byli jedni z prvních, kteří se Lukašenkovi postavili, a už v té době bylo vidět, že Lukašenko není psychicky v pořádku. To, co prováděl, nebylo v zájmu Běloruska a my jsme přijali deklaraci o jeho odstoupení. Aktivně jsme vystupovali a bojovali proti Lukašenkově režimu, ale ten boj nebyl úplně bez ztrát a čas od času nás zatýkali. V té době jsme ani nevěděli kolik dlužíme na různých pokutách za výtržnosti a dalších věcech, které nás měly odstavit od opoziční práce. Zachoval jsem tradici Demokratického svazu - neplatit žádné pokuty. Díky tomu mě zatkli a byl jsem několikrát ve vězení. Nejdříve kolem pěti dní, pak se to stupňovalo. Byl jsem veden jako neplatič, a měli tak důvod, proč mě a ostatní zavřít do vězení. Na demonstrace jsem s sebou nosil ručník a kartáček na zuby. To se stalo celkem čtyřikrát. V roce 1996 mě chytali celý rok a to bylo naposledy, kdy jsem se dostal do vězení v Bělorusku. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Šli jsme na vzpomínkovou akci výročí deseti let od výbuchu v Černobylu a potom do hospody na pivo. Najednou se tam objevily bezpečnostní složky, které šly na jistotu. Chtěly potvrdit mou totožnost, já se jim představil a v tu chvíli mi řekli, ať jdu s nimi. Od té doby jsem byl veden jako kriminálník, na kterého byl veden spis. Na soud jsem ve vazbě čekal 2 a půl měsíce. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nechápal, proč mě vlastně zavřeli. Několik dní mě nechali čekat a nakonec mi oznámili, že jsem byl zadržen za výtržnictví. V roce 1995 jsem byl totiž na akci, na které byla spálena v té době neplatná vlajka sovětského Běloruska. A tak jsem se stal kriminálníkem. Dostal jsem podmínku a tehdy jsem se rozhodl, že musím odejít.
V roce 1996 jsem odjel do Moskvy, kde byly normálně otevřené a volné hranice, na akci Partito radicale, věnovanou zrušení trestu smrti.Tam jsem se rozhodl emigrovat, do Běloruska jsem se nevrátil a přes Ukrajinu jsem se objevil v Polsku.
Proč sis vybral zrovna ČR?
Nějaký čas jsem zůstal v Polsku, ale protože Polsko bylo blízko k Bělorusku a jejich tajné služby proti nám mohly zasáhnout, tak jsem se snažil odejít někam dál. Nebylo to tam pro mě prostě bezpečné. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu do České republiky. Nebylo to jen proto, že u vás bylo a je kvalitní pivo, ale hlavně jste tu měli dobře nastavenou migrační politiku a byla tu vláda Václava Havla, která byla v té době ve střední Evropě světlem ve tmě.
Jak tě vnímali lidé v ČR a jak jsi ČR vnímal ty? Jaké byly tvé začátky v ČR?
Moje začátky byly ve Vyšních Lhotách u Frýdku Místku v uprchlickém táboře, kde jsem žil přes půl roku. Neměl jsem žádné informace a bylo to obdobné, jako kdybych byl ve vězení. Získával jsem opravdu málo informací, co se mnou vlastně bude. Nakonec jsem překvapivě azyl získal a převezli mě do integračního střediska v Jaroměři. V té době jsem už měl i doklady a mohl jsem se relativně svobodně pohybovat. Když jsem prokázal, že se orientuji v české společnosti a celkem zvládám češtinu, integrační program jsem ukončil, dostal integrační byt v Pardubicích a začal zde normálně žít a pracovat. Díky tomu, že se velice dobře orientuji v IT, sehnal jsem si rychle práci a neměl jsem zásadní problém se integrovat.
Bylo pro tebe těžké naučit se náš jazyk?
Čeština je těžká a učím se ji pořád. Nejtěžší jsou pro mne dlouhé samohlásky, protože je v našem jazyce nemáme. Naopak tvrdé a měkké i/y je pro mne jednodušší a věřím, že to zvládám lépe než většina Čechů. Běloruština má toto rozdělení velice přísné.
Bydlíš nedaleko Vysokého Mýta, proč ses rozhodl žít zrovna zde?
Bydlel jsem několik let v pardubickém integračním bytě, který měl 12 m². Protože mám rád společnost, pořádal jsem u sebe množství setkání s lidmi. Zde jsem potkal svou nynější ženu. Byt už byl pro nás velmi malý a začali jsme hledat něco většího, kde bych mohl mít i zahradu. A tak jsme narazili na krásný statek u Vysokého Mýta. Ten jsme koupili a začali jej opravovat, což budeme (jen tak mimochodem) dělat možná až do konce svých životů. Zde vychovávám s manželkou naše děti, založil jsem si menší farmu zvířat a užívám si krásného prostředí, které bych v Pardubicích neměl.
Proč jsi se opět začal zajímat o politiku?
Dříve jsem volil mezi Stranou zelených a ODS. Byl jsem znechucen koaliční smlouvou ODS a ČSSD a dalšími korupčními aférami některých politiků. To bylo pro mne natolik odporné, že jsem se rozhodl se do politiky opět zapojit. To se stalo v roce 2015.
Proč sis vybral Piráty?
V té straně byly takové drobnosti, které mě přesvědčily vstoupit. Přiznám se, že jsem měl zprvu mylnou představu, že je to strana ajťáků, což pro mě bylo dost vyznamné, a až později jsem přišel na to, že to tak úplně není. Měl jsem blízko ke Straně zelených, ale protože Zelení byli dost zkompromitovaní a zamotaní do různých kauz a ODS byla už úplně mimo mou představu o čestné politice, byla má volba jasná. I když nejsou Piráti čistě ajťáckou stranou, tak jsem stále spokojen a to jak s programem, tak vývojem a lidmi ve straně. Poznal jsem mnoho velice schopných lidí, kteří to myslí vážně a chtějí něco změnit.
Kandiduješ do krajských voleb, co si od tohoto činu slibuješ?
Rozhodl jsem se hlavně kvůli svému profesnímu zaměření. Vidím tu špatný a pomalý stav v rámci digitalizace našeho státu a krajů. Toto by se mělo řešit na legislativní úrovni státu, ale protože nemám možnost to změnit na té státní úrovni, tak to chci zkusit v Pardubickém kraji. Určitě bych prosazoval i další témata z našeho programu, ale v krajských volbách máme další kvalitní pirátské kandidáty, kteří se ve svém oboru dobře orientují. A to nechám na nich. Pro mne je alfou a omegou nastartování digitalizace krajského úřadu - jak interně, tak i navenek pro občany kraje.
Co bys změnil v ČR?
To je složitá otázka, ale mám problém s tím, že nedokážeme odvolat trestně stíhaného premiéra a protesty lidí na tom nic nezmění. Nedokážeme se zbavit vlivu ruského agenta na Hradě, který spíš hraje do karet velkým východním velmocem, jako jsou Rusko a ČÍna. Vnímám v poslední době podobnost mezi Babišem a Lukašenkem. Lukašenko v podstatě ovládl média, justici, a protože jsme v Bělorusku zaspali, tak tam nastolil diktaturu, která trvá dodnes. A hlavně, Babiš a Lukašenko vám dokážou s klidným svědomím lhát přímo do očí.
Co očekáváš od protestů v Bělorusku?
Na tuto otázku je velice složité odpovědět a nikdo nedokáže přesně říci, co se u nás stane. Jedno je však jasné - Lukašenko končí. Ty protesty prostě neustojí. Není vůbec jasné, jak proběhne proces jeho odstranění, jestli se dostane do vězení, nebo mu otevře dveře Putin a dá mu azyl. Lukašenko má dlouhodobě okolo sebe bandu lidí, kterou v 90. letech vytvořil z kriminálníků a bývalých komunistů. V té době u nás byla opravdu velká kriminalita a on to řešil tak, že za těmito skupinami poslal své lidi. Ti přijeli a rovnou dotyčné na místě zastřelili. A takto nastolil pořádek. Dříve se o tom jenom vyprávělo, ale před dvěma týdny to veřejně přiznal a sdělil konkrétní jména osob, které tyto akce dělaly. Tito lidé nemají prostě na výběr a drží je tak v kleštích. Představte si to, že vás budou ochraňovat nejhorší kriminálníci. Zvláštní představa tady v ČR, ale u nás to je dlouhodobě normální stav. Lukašenko 13. srpna zveřejnil seznam zástupců silových složek, kteří dostali státní vyznamenání. Dokument má asi 30 stránek, ve kterém jsou funkcionáři vnitra, řidiči antonů, pořádková služba atd. Pro ty lidi to je v podstatě danajský dar, protože oni s ním budou muset teď vydržet až do konce.
V tuto chvíli nevíme, jak ten přechod bude vypadat. Nikdo netuší, jak budou vypadat volby, kdo to bude organizovat atd. Lukašenko bude prostě muset odejít z Běloruska, nenechá se nikde oběsit, a jediné místo, kam by se mohl schovat, je Rusko.
V posledních dnech se říká, že by mohly Lukašenkovi na pomoc přijet ruské vojenské jednotky, ale on by tím nic nezískal. Tato situace se vojensky vyřešit nedá, protože dělníky ve fabrikách vojáci z Ruska nenahradí.
Něco na konec
Jediné, co mě teď napadá, tak bych byl strašně moc rád, kdyby na našem Krajském úřadě v Pardubicích visela běloruská vlajka na podporu této změny. Zkusím to našemu hejtmanovi navrhnout.